|
Naši dnešní dvaatřicetikilometrovou trasu je dobré odstartovat buďto opravdu hezky zjitra s tím, že nebude moc času vychutnat si všechny krásy, které připravila, nebo si ji i rozdělit do dvou dnů a přespat někde ve vodáckém tábořišti - v Příběnicích, na Lužničance případně v Dobronicích. Úsek Lužnice z Tábora do Bechyně patří k nejkrásnějším, jaké nám tahle půvabná řeka dává. A pěší trasa po jejích březích je neméně úchvatná. To věděli i naši turističtí předci, protože je jednou z nejstarší značených tras v regionu. Myšlenka zpřístupnit cestu údolím Lužnice vznikla už při založení odboru Klubu českých turistů v Táboře v roce 1893; první práce na.jejím zprovoznění byly za přispění hraběte Harracha zahájeny už v roce 1895. Stezka byla vybudována po kamenných terasách, prolámána
a prostřílena skalami, které místy sahaly do vody, opatřena mostky i lavičkami. Stopy otců turistiky jsou patrné na mnoha dalších místech.
Začínáme v
(1)
Táboře u nádraží a rychle pádíme nákupní zónou dál po Parkánech, ven z
města, ke
(2)
Švermovu
mostu. Při té příležitosti se nám mimo jiné nabídne pěkný výhled na klášter v Klokotech. Za zajímavě řešeným mostem se skloněnou vozovkou nás na levém břehu červená svede k matce Lužnici, a té už se budeme držet jak klíště turisty.
Za vyhlídkou narazíme na studánku Eleonora
s vydatným zdrojem pitné i chutné vody, mineme pomníček c.k. vrchního rady Jánského a Domečkovo zátiší, kde se turisté ukrývali před nepohodou už před sto lety. Za Vlčím dolem uvidíme oblouk
(3)
Harrachovy lávky, po které vede zelená 3304 ke klášteru v
Klokotech. My ale pokračujeme po levém břehu kolem několika starých mlýnů a polostržených jezů, které jsou za dobré vody vodáckou lahůdkou. Za Bredovým mlýnem narazíme na naprosto unikátní třicet metrů dlouhý tunel, který byl za první republiky vybudován pouze a jen pro pěší turisty. Za další kilometr už je tu Ostrov Adamitů, připomínající nelehké začátky nudismu v Čechách - vždyť víte, jak s těmi odpadlíky tatík Žižka zatočil… Pozor si dáme ne na naháče, ale při přecházení odvážně zavěšeného ochozu na Příběnické skále. Díky upevnění na vlhké
a ledy ohrožované skále byl ochoz mnohokrát obnovován a opravován, naposledy v roce 1994. Hned za ním stojí nový penzion a chata, kterou vybudoval ještě sám kníže Harrach. Obojí je v provozu a lze se tu občerstvit i ubytovat.
Odbočit můžeme po žluté 6301 k hradu
(4)
Přiběnice s osmibokou hradní věží a zbytky paláce. Z
podhradí je to po modré 1205 do Malšic na vlak nebo na autobus 5 km. My ale po červené pokračujeme dál
k tábořišti na (5)
Lužničance a pak kolem
Suchomelova mlýna k Stádleckému (6)
řetězovému mostu - národní kulturní památce. Tahle stěhovací rarita stála od poloviny devatenáctého století na Vltavě
u Podolska, ale před napuštěním Orlíka byl majestátný most rozebrán a znovu složen v polovině sedmdesátých let právě tady. Zmizel tak jeden z posledních lužnických přívozů. V křižování se žlutou 6305, umožňující odbočení na Malšice nebo Stádlec, nás tady červená převede přes řeku na pravý břeh. Kolem Papírny vystoupáme na hranu lužnického údolí a
kolem gotického kostela Panny Marie dorazíme k dalšímu gotickému hradu v
(7)
Dobronicích u Bechyně.
Ze zříceniny z poloviny čtrnáctého století s pyšnou válcovou věží a zbytky paláce je překrásný výhled do krajiny na levém břehu řeky. Dole v podhradí na nás číhá několik příjemných hospůdek, a protože do Bechyně je ještě daleko, pohrdne jen suchar. Do lázeňského města razíme úzkou pěšinkou kolem řeky, která vystoupá asi po čtyřech kilometrech přes skalnatý masív k asfaltové silničce. Odtud si můžeme zkrátit cestu na autobusové a vlakové nádraží, ale proč bychom to dělali? Lepší je pokračovat po červené - po kouskách se nám bude obnažovat fascinující pohled na oblouk jedinečného bechyňského mostu. Padesát metrů vysoký železobetonový elegán je tu už od roku 1928
a stále poctivě slouží nám pěším, autům i mašinkám.
Podejdeme pod mostem a vpravo se po stráni dostaneme k cíli cesty - k
(8)
bechyňskému nádražíčku. Odtud nás vláček odveze první elektrifikovanou meziměstskou drahou v c.k. Rakousku-Uhersku zpátky do Tábora. Budete toho mít dost, ale stálo to za to.
Po více než 100 letech si stezka uchovala svůj půvab neotřelých výhledů, romantických zákoutí a spojení
s přírodou. Příště můžeme pokračovat dále po červené až do Týna nad Vltavou.
|
|
|